Dítě, udělej si radost. Ukliď si

Článek o naší rodinné hře Uklízendo od Marka Pokorného, který vyšel v příloze VÍKEND Hospodářských novin, a ve kterém se píše o tom, jak Uklízendo vzniklo a jak ho vidí děti, rodiče i odborníci.

Dítě, udělej si radost. Ukliď si! Nová hra mění zaběhnuté pořádky v českých domácnostech

Zapojit do praktického chodu rodiny i ty nejmenší bývá často problém. Totéž řešila výtvarnice Jana Andrésková – a vymyslela Uklízendo, jež motivuje děti k pomoci v domácnosti hravou cestou. Princip hry spočívá na domluvě: hodnotu vykonané práce a odměnu za ni určují rodiče společně s dětmi.

Dřív jsem si myslela, že uklízení je nejhorší věc na světě. A pak nám máma ukázala kartičky, na které jsme mohli sbírat body. První den jsem si 'vyuklízela' celou kartičku, a dokonce jsem zjistila, že vysávání není nejhorší, nejhorší je neuklizeno," říká devítiletá Eva Andrésková. S jedenáctiletým bratrem Jáchymem se pak prý celý týden hádali, kdo bude vyklízet myčku, kdo vynese koš nebo kdo udělá večeři.

Obrat způsobila hra Uklízendo, kterou vytvořila jejich matka Jana Andrésková. Brněnská výtvarnice a webdesignérka dlouho řešila, jak přesvědčit děti, aby udržovaly pořádek: "Když jsme je dokopali k úklidu, tvářily se tak, že to otrávilo všem celý den. Dokola jsme poslouchali, jak je to příšerné." Dnes její děti uklízejí samy a bez řečí. A někdy se dokonce předhánějí v tom, kdo co udělá. Za uklízení sbírají body, které si vylepují na speciální hrací kartičky. A když jich mají domluvený počet, mohou si vybrat odměnu, na které se předem s rodiči domluvily.

"U nás teď frčí filmový večer. Dřív se děti často hádaly, na co se chtějí dívat, protože u nás televize často nehraje. Teď, když má některé z dětí 'vyuklízenou' celou kartičku, může si vybrat, na co se bude koukat. A zbytek rodiny se přidá nebo nepřidá. Ale dítě má tu jednoznačnou rozhodovací pravomoc, které se do té doby jednoduše nedočkalo,"vysvětluje jedenačtyřicetiletá výtvarnice.

Děti si ale mohou "vyuklízet" mnoho dalších věcí. Například to, kam pojedou na výlet, či prostě jen čas strávený jen s tátou nebo mámou. Volba je na nich − malá Eva matku například překvapila otázkou, jestli by třeba za deset nasbíraných kartiček mohla dostat knížku. Tenhle moment hry je podstatný: obtížnost, tedy za co kolik bodů dostanou, se určuje společně. "Moje děti jsou spoluautoři, probírám s nimi všechno. Důležité je, aby úkoly i odměny byly dobře nastavené. Když děti baví sbírat body, jsou dokonce ochotny dělat i další věci, které bychom po nich běžně nevyžadovali," říká Andrésková. Její děti tak dnes připraví třeba i večeři, například zeleninovou polévku nebo palačinky. "Když zjistili, že si uvaří, co mají rádi, a ještě dostanou body, překonají práh lenosti, kdy by si jinak v pokojíčku četli."

"Nejde jen o mechanické sbírání bodů, které by děti rychle přestalo bavit, hra je má dovést i k vyzkoušení nových činností a k dobrému pocitu z vykonané práce,"chválí Uklízendo psycholožka Kateřina Bartošová, podle níž pak rodiče i lépe pochopí, po čem děti touží. "Pokud se odměny dobře nastaví, hra může přispět k tomu, že spolu rodina tráví víc času, že si spolu víc povídají a rozumějí."

Ta správná odměna

Ke zrodu hry Andréskové pomohla i kniha Dítě na vlastní pohon amerických psychologů Williama Stixruda a Neda Johnsona:"Bylo v ní popsáno, jak funguje psychologie dětí, že jakákoliv aktivita, ve které nevidí smysl a nemají pro ni motivaci, podle toho vypadá. A že pokud má dítě problém k něčemu samo sebe přesvědčit, je možné mu pomoci berličkou ve formě vnější motivace."Jak děti motivovat k uklízení či jiným činnostem, do kterých se jim nechce, konzultovala i se známou psycholožkou. Ta jí doporučila vymyslet tři věci, jež by děti každý den vykonaly a dostaly za ně vždy nějakou odměnu. "Byla jsem v šoku. Proč mají děti dostávat odměny za domácí práce? Žila jsem v přesvědčení, že učit děti na odměny za domácí práce je úplně špatně. Nedostáváme za to nic my dospělí, tak proč by měly děti,"říká Jana Andrésková.

Přesto o tom začala přemýšlet, ale žádná odměna, kterou by děti dostávaly každý večer a jež by byla přijatelná pro ni a zároveň dostatečně motivující pro ně, ji nenapadala. "Jedna známá byla nadšená, že děti uklízí, protože jim manžel slíbil za uklízení notebook. Ale to mi nedávalo smysl: nemůžete pořád kupovat další a další drahé věci. A jakmile s tím přestanete, děti se na to zase vykašlou." Jiný pohled na věc jí přinesla až návštěva brněnského zábavního vědeckého parku VIDA! science centrum. V kreativním koutku ji upoutaly cedulky "Udělej si radost, ukliď si" nebo "Kdo uklízí, je populární". "Nadchlo mě, že uklízení, které je většinou vnímané negativně a vlastně se do něj nikomu moc nechce, tu bylo komunikované pozitivní formou: hele, když si uklidíš, budeš mít docela radost," vzpomíná Andrésková.

Na internetu pak objevila, že v USA používají k motivaci děrovací kartičky, na které děti sbírají body za domácí práce nebo třeba za úkoly. Za vyplněnou kartičku si pak mohou vybrat domluvenou odměnu. "To bylo přesně to, co jsem hledala. Když jsem si druhý den děti ráno svolala a navrhla jim sbírání bodů za úklid s možností odměny, samotnou mě překvapilo jejich obrovské nadšení. Rovnou si rozdělily, kdo co udělá − kdo zamete jaký pokoj, kdo vysaje, kdo pomůže s obědem," vzpomíná na první den.

Děti se prý daly hned do práce a vydrželo jim to celý den. "Můj muž byl v šoku. Evička ten den zvládla deset bodů a byla šťastná, že to dokázala. Jáchym byl o kousek pozadu, ale nijak mu to nevadilo. Věděli jsme, že první den nic neznamená, a byli jsme zvědaví, co bude dál. Jestli se to rozsype, nebo to vydrží," popisuje. "Děti ale body nadšeně sbíraly dál a mě napadlo, že by to mohlo být užitečné i pro další rodiny." Po několika týdnech testování Jana Andrésková vytvořila finální koncept hry, který ještě probrala s dětskou psycholožkou a speciální pedagožkou. "Tvářily se nadšeně, že jim to dává smysl, pokud rodič s dětmi spolupracuje."

Co když si ale děti zvyknou na odměny natolik, že už bez nich nebudou chtít uklízet? "Rodič by měl od začátku s dětmi mluvit o tom, že hra je jen zábavná berlička, která jim může pomoct s motivací k povinnostem, jež je potřeba udělat, ať už s hrou, nebo bez ní,"upozorňuje Andrésková.

"Rozhodně je to pro rodiče náročnější než jen říct 'ukliď si'. To je ale každá cesta, která nespočívá v příkazech a zákazech. Má však dlouhodobé pozitivní výsledky," myslí si psycholožka Bartošová. Dobře zvolená odměna podle ní zvyšuje motivaci, musí ale jít o odměnu vnitřní, nikoli jen vnější. "Když budeme dětem za úklid dávat peníze nebo bonbony, tak to velmi pravděpodobně jejich motivaci sníží. Ale když to bude odměna, která bude vnitřní − takové to 'to se ti povedlo, daří se ti to, paráda, pojď, jdeme spolu něco dělat', nebo možnost vybrat si zážitek nebo čas s rodiči, pak to motivaci zvýší," je přesvědčena psycholožka.

Na Uklízendu oceňuje také to, že děti učí rozhodovat se a osvojovat si určité návyky. Navíc rodině nabízí, aby pro ni podstatným návykům ve hře dala vyšší ohodnocení, přizpůsobila ji sobě na míru. Důležité je podle Bartošové také správně zvolit náročnost úkolů, aby nasbírání potřebných bodů netrvalo moc dlouho a děti neodradilo. "Sedmileté zvládne víc než pětileté. A řídila bych se časem a náročností těch úkolů. Záleží, jak moc dítě po té odměně touží. A v průběhu času je nutné odměny přehodnocovat," radí Kateřina Bartošová.

Nikdo není otrávený

Uklízendo, které je určené pro děti ve věku čtyři až 11 let, Jana Andrésková prodává na svém webu. Hru si pořídily už zhruba dvě stovky rodičů. Od léta ji využívají také v rodině Jitky Černovské z Prahy, matky osmileté Haničky a desetiletého Vítka. "Je to převratné v tom, že do uklízení se jim sice ani teď nechce, ale vidí v něm nějaký smysl. Jet na výlet, kam chtějí, nebo na zmrzku, to je velká motivace," pochvaluje si Černovská. Také ona potvrzuje, že základ je se s dětmi předem domluvit nejen na odměně, ale i na tom, kolik bodů je na ni potřeba. "Našli jsme si, že u Ještědu je mluvící skála v podobě obra. Protože to není zrovna blízko, domlouvali jsme se, kolik kartiček by bylo adekvátních. A došli jsme k tomu, že za každé z dětí tři."

Uklízendo učí děti také spolupracovat. "Dělíme si to napůl, třeba vyklízíme myčku, Hanka má dolní šuplík a já horní. S odpadky chodíme oba, protože toho je hodně,"říká Vítek, který má prý raději zážitky než věci."Mám nasbíráno, že půjdeme na running sushi. To je takové občerstvení, kde uprostřed běhá pás s jídlem,"popisuje nadšeně."Že kvůli tomu uklízím víc, se říct nedá. Ale víc mě to baví," přemítá. Kvůli koronakrizi a zavřeným atrakcím teď ale se sestrou zážitky sbírají hlavně do šuplíku. "Už máme i akvapark, jednu únikovku, Království železnic a robotickou vinárnu v Nových Butovicích," vypočítává Vítek. "Není tu dramaticky víc uklizeno, ale je tu mnohem větší pohoda. Nikdo není otrávený, že se nevynesly koše," dodává jeho matka.

Uklízendo si pořídili i v rodině Víta Šebora. "Děti do toho byly nadšené, hádaly se i o to, kdo půjde vynést koš,"říká brněnský nakladatel. Jenže hra jim vydržela jen něco málo přes měsíc. Přišel koronavirus, distanční výuka a také problémy s podnikáním v době nouzového stavu. Uklízendo tak šlo na druhou kolej. I proto, že vyžaduje aktivního a důsledného rodiče. "Určitě to stojí víc sil, je to další vzdělávání, které s nimi musíte podstupovat. Není to tak, že by se zavedla hra a kouzelně by to fungovalo a děti od té doby samy dělaly úkoly a vzorně samy uklízely. Když jim to přikážete nebo uděláte sám, je to energeticky méně náročné," přiznává Šebor. Jakmile však koronakrize odezní a situace se uklidní, Uklízendo prý u Šeborových zase vytáhnou."U nás to vyšumělo, ale rádi bychom se k tomu vrátili, hned jak se vše vrátí do normálních kolejí. Budování pozitivní motivace je dobrá věc a určitě přispívá k lepší náladě v domácnosti, když to děti chtějí dělat samy."

Zdroj článku i fotografií: Hospodářské noviny
Autor článku: Marek Pokorný
Foto: Tomáš Škoda

Hru si můžete zakoupit ZDE.